O vražedném slůvku „ALE“
Jednoho dne jsem se při nějaké monotónní práci ponořil – tak jako často – do svých myšlenek.
Vzpomínky se přesouvaly od jednoho zážitku ke druhému, od jednoho tématu k jinému. Jedním z nich byla situace dnešních dnů, kdy každý z nás musí řešit nějaký nový problém, se kterým se nikdy předtím v životě nesetkal. Často se tak musíme učit nové věci, vstřebávat nové informace a v neposlední řadě si také nechávat poradit od druhých.
Zejména pro mě je to častá potíž, protože ve chvíli kdy slyším rady druhých, obvykle odpovídám: „Máš pravdu, ale…” To slovíčko „ale” znamená, že v té radě vidím překážku a na tu překážku chci upozornit. To zároveň znamená, že si vlastně ani nechci nechat poradit, protože pro mě je důležitější ta překážka a nikoliv ta informace, která by mi mohla pomoci.
Vybavily se mi další podobné situace, kdy se mi přátelé snažili poradit a já jsem si neustále vedl svou a „ale” se objevovalo za každou dobře míněnou radou. Čím to, že si nedokážu od druhých vyslechnout jejich názor a zamyslet se nad tím, jestli jejich rada nemůže být užitečná?
Samozřejmě za tím stojí moje ego, moje myšlenky, moje názory, moje mysl. Právě ego a mysl mě svádí k názorům, touhám, pocitu vlastní moci, vlastní pravdy, vlastní vize. A právě to jsou okamžiky, kdy se dostávám na scestí, kdy se nesnažím vnímat a cítit srdcem, ale kdy mi mozek šrotuje a nabízí spoustu různých kombinaci a hledání různých řešení a jak by to asi mohlo být. Vše zakládá na mém názoru, který je přece tak odlišný od názoru toho druhého. A můj názor přece vychází z mojí zkušenosti a proto musí být pravdivý a proto už dopředu odmítám jinou pomoc. Protože já mám přece svou hlavu.
Je zajímavé, že v lidovém úsloví „mít svojí hlavu” se ukazuje právě to ego, ty myšlenky, ty ideje. Nikdy se neříká „mít svoje srdce”, maximálně se poukazuje na to, že někdo „má srdce na správném místě“.
To mě přivádí k tomu, jak málo dávám na pocity a emoce, na to co se děje ve mně a co mi napovídá intuice. Mnohem více si promítám své myšlenky, svoje kombinace, svoje kalkuly o tomto světě. Jak by to bylo jednoduché, kdybych naslouchal svým pocitům, posiloval svoji intuici a nesnažil se mít dopředu názor, který je založen pouze na omezené zkušenosti.
Je zvláštní jak přesně tohle, co tady popisuji, vidím u těch druhých.
Mám kamarádku, která trpí těžkou nadváhou a má lékařem diagnostikovánu roztroušenou sklerózu. Vzpomínám, jak ve chvíli, kdy mi o této diagnóze řekla, jsem vyslovil kacířskou větu „Ono to nebude tak zlé“. Dostalo se mi vyčítavého pohledu, odmítnutí a jakákoliv další moje slova nebyla vyslyšena. A přitom jsem to nemyslel tak, že bych s kamarádkou necítil. Jen jsem chtěl, aby se na to podívala z druhé strany, z jiného úhlu. A ten jiný úhel byl odmítnut. Já u ní vidím, jakým způsobem si sama sobě škodí. Že roztroušenou sklerózu si z podstaty té nemoci přivodila sama. Ale když se jí to o tom zmíním, setkám se jenom s nepřátelským odmítnutím. Není ochotná to akceptovat, není ochotná se zamyslet, není ochotná změnit svůj názor. Je tam to „ale“: „ALE doktoři mi přece řekli, že to tak je. ALE to se přece nedá léčit.“
Přitom je spousta případů ve světě, kdy lidé, kteří změnili způsob svého myšlení a rozhodli se nemoc nepřijmout a jít jinou cestou, se na tu jinou cestu dostali a nemoc jim nadále nestála v cestě.
Jiným pak stačí říct „ALE“ a tím položí překážku vyléčení.
Díky, kamarádko, za tohle zrcadlo. Děláš přesně to, co já. Je smutné, že pro Tebe je to prakticky rozsudek smrti.
Jak často si šlapu po štěstí jenom tím, že řeknu „ale“. Jak často neposlouchám, co mi druzí říkají.
Jak zní můj rozsudek…?
Komentáře
O vražedném slůvku „ALE“ — Žádné komentáře
HTML tags allowed in your comment: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>